Robert Jindřich vystudoval antropologii, kariéru před třemi lety vyměnil za práci učitele

10. listopadu 2009 v 19:58 | z www.hokej.cz |  Co o nás píší 2009/2010
Robert Jindřich vystudoval antropologii, kariéru před třemi lety vyměnil za práci učitele
26.10.09 | Autor: Václav Jáchim www.hokej.cz
V současných podmínkách bývá běžné, že řada hokejistů končí kariéru ve vyšším věku. Josef Řezníček vydržel do dvaačtyřiceti, Dominikovi Haškovi bude v lednu ještě o tři roky víc. Když už někdo odejde z vrcholového hokeje před třicítkou, většinou ho k tomu přimějí zdravotní důvody. Ale výjimky se najdou. Kupříkladu plzeňský obránce Robert Jindřich zamával na rozloučenou v době, kdy mu bylo devětadvacet let! Šlo čistě o jeho rozhodnutí, které měl pečlivě připravené. "Profesionální kariéra mě už tehdy úplně neuspokojovala. Přemýšlel jsem o tom delší dobu. Promítla se kombinace zdravotního stavu, určité ztráty motivace a touhy začít jinou životní dráhu," vysvětluje.

Robert Jindřich patřil do silné skupiny hokejistů ročníku 1976, která se později výrazně prosadili ve světovém hokeji. Petr Sýkora, Patrik Eliáš, Milan Hejduk, Radek Bonk, Jan Hlaváč, Josef Marha, Václav Varaďa, Jan Hrdina - s těmi všemi plzeňský bek hrával za juniorskou i dospělou reprezentaci. V roce 1994 startoval na mistrovství Evropy osmnáctiletých, později si připsal start na šampionátu dvacetiletých. Na jaře 1999 bojoval dlouho o účast na MS dospělých v Norsku, kde se elitní výběr nakonec probil ke zlatu.
Od té doby uteklo deset let a život Roberta Jindřicha se zcela zatočil. "U hokeje jsem jen okrajově. Pomáhám Mírovi Přerostovi se školičkou bruslení v Třemošné, sám hraju krajskou soutěž za jeden plzeňský klub. Je to vyloženě pro zábavu a také z toho důvodu, abych měl nějakou sportovní činnost," směje se sympatický chlapík. Jindřich formuluje své názory a postoje jasně.
Už během hokejové kariéry se dal na studium vysoké školy. "Dělal jsem sociální a kulturní antropologii na filozofické fakultě. Je to obor, který se obecně zabývá kulturní jinakostí. Moc mě zajímal, ale systém u nás není nastaven tak, aby uživil tolik antropologů. Ne však, že by je společnost nepotřebovala. I proto jsem šel učit. Působím na jedné plzeňské základní škole, kde jsou i hokejové třídy. Letos končím pedagogickou fakultu s aprobací angličtina - občanská výchova, k těmto předmětům navíc ještě učím tělocvik," vysvětluje.
Většinu času tráví ale při učitelském povolání. Mají žáci ponětí o tom, kým býval před lety Robert Jindřich? " Jsou to začínající hokejisté, většina z nich - především ti starší- to vědí," připomene. Ve školství prožívá radosti i starosti, které by mohl podepsat každý kantor. "Jsou chvíle, kdy člověk svým způsobem pochybuje o dostačujících pravomocích a možných nástrojích při východě a vzdělávání dětí. Ale pozitiva převládají, to je jasné," konstatuje.
Tvrdí, že se naučil radovat z maličkostí. Žáky se snaží formovat po stránce vědomostní i lidské. Jindřich je bez pochyby osobnost, která dokáže ostatní strhnout. Prošel svět, hrál špičkový hokej, může posloužit i jako příklad člověka, jenž se nebál změnit trasu života a vstoupit na neprobádanou pevninu. "Výsledky učitelské práce lze vidět různými způsoby. Člověk má určité ideály, pak se setká s realitou. Já bych přesto neměnil. Musím říci, že mě ta činnost baví a naplňuje," reaguje upřímně.
Po třech letech v nové profesi se může na životní změnu dívat s určitým odstupem. Ještě v sezoně 2005-06 sehrál zkušený obránce za Plzeň 38 extraligových utkání. Tehdy už také naplno studoval a dopředu avizoval, že z vrcholové scény brzy zmizí. Přiznává, že roli hrálo i zdraví. "Myslím, že jsem skončil včas. Z preventivních důvodů jsem odešel raději hned. Když vidím jiné hráče, kteří tu káru táhnou až do samého konce... Mnozí pak pořádně nevědí, čemu se věnovat, kam se zařadit. Já měl o tom naopak jasnou představu," říká.
Jindřicha trápily potíže s plotýnkou, kdyby pokračoval, mohl se jeho zdravotní stav zhoršovat. "Bylo to tak akorát. V osobním životě nejsem limitován, jiní hokejisté takové štěstí neměli," upozorňuje. Připouští určitou absenci potřebné motivace, když se k tomu přidala touha zkusit jiný obor, měl jasno. "Od začátku jsem to věděl naprosto jasně - toužil jsem začít jinou životní kapitolu, ta hokejového profesionála mě ve finále neuspokojovala."
Jakmile ji uskutečnil, musel si zvykat. "To je samozřejmé. Třeba finanční otázka - hokejisté jsou placeni neporovnatelně lépe než učitelé. Ale dukáty nejsou všechno," hlásí. Rozhodnutí nikdy nelitoval. "Mám nové prožitky, nové zkušenosti. V hokeji jsem něco stihl, bylo to hezké. Ovšem když potom přišla ta chvíle k odchodu, odstartovalo pro mě něco jiného. Přechod po skončení kariéry jsem díky tomu zvládl způsobem, jaký se třeba jiným klukům nepoštěstí."
Pokud se Jindřich podívá na sportovní minulost, má se čím pochlubit. V národním mužstvu sehrál šest utkání a zaznamenal jeden gól, vyzkoušel si hokej na farmě San Jose nebo ve švédské elitserien, kterou dva roky válel za švédský klub Timra IK. Zdokonaloval se po sportovní i osobní stránce, naučil se anglicky, celkově se rozvíjel. "Moc rád vzpomínám na plzeňský postup do semifinále přes Pardubice. I na AHL. Hráli jsme tam také play off, což je obecně podnik, kde kromě hokejových vlastností rozhoduje odhodlání, charakter, síla jedince i týmu," zmiňuje.
Krásné vzpomínky má rovněž na Švédsko. "Ve druhé sezoně jsme tam udělali s Timrou třetí místo, ten poslední půl rok považuju za možná vůbec nejhezčí v kariéře. Bylo to úžasné," netají. Stopu ale pochopitelně zanechal především v plzeňském hokeji, mezi dospělé se kdysi protlačil ve stejné době jako Jaroslav Špaček nebo Petr Sýkora. "Jejich úspěchy v NHL jsem samozřejmě sledoval a sleduju, osobně se moc nevídáme. Spíš jen příležitostně. Můj život se přece jen dost změnil."
V těsném kontaktu s plzeňským hokejem je jen na úrovni spolupráce mezi základní školou a klubem, na extraligový hokej zavítá zřídka. "Za poslední tři sezony jsem byl na hokeji asi třikrát nebo čtyřikrát. Mám poměrně málo času, navíc sám ještě hraju - i když na nižší úrovni. S některými bývalými spoluhráči se vídám, ovšem jde většinou spíš o náhodná setkání." Výsledky klubu každopádně sleduje. "To ano! Vždycky se na internetu dívám, jak hrála Plzeň a Timra. Přehled mám," ujišťuje.
Když uslyší dotaz, zda se mu někdy přece jen nestýskalo po špičkovém hokeji, míří s pravdou ven. "V prvním roce to bylo zvláštní. Cítil jsem, že bych na to fyzicky měl, viděl jsem se na ledě. Sil bylo dost. Jenže pak mi začaly ubývat, s kilogramy to naopak šlo opačně. Poměrně rychle ty pocity odezněly. Začal jsem se věnovat jiné činnosti, už se mi nestýská. Já a vrcholový hokej? Kdepak, uvědomil jsem, si, že tam už nepatřím," uzavírá.
Datum: 26.10.09

Autor: Václav Jáchim
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama